Rozhodnutí

Rozhodnout se být au-pairkou není úplně jedna z těch jednoduchých věcí. Skrývá se za tím spousta otázek typu: jet na vlasní pěst? s jakou agenturou? kdy jet? kolik mi to bude stát? ale hlavně: mám na to ty správné předpoklady? dokážu odjet od všeho co tu mám? umím být samostatná? nebojím se?

Já mám tu výhodu,že jsem už strávila rok ve Velké Británii a celým tímhle kolotočem už sem si prošla. Nebylo to jednoduché. Člověk po maturitě, do té doby bydlící u rodičů se najednou rozhodne vyrazit sám do země absolutně cizí, kde nebude nikomu a ničemu rozumět. Ale zjistila jsem, že nepatřím k těm osobnostem které pokaždé když jedou někam pryč od domova sehrají srdceryvné scény se spoustou slz a objímání všeho a všech, kteří se příjdou rozloučit. Postupně jsem si začala zvykat na to, že tu nechám rodinu a kamarády a že v dnešní době telefonů a internetu není tak složité s nimi kdykoliv mluvit. No a pak také to zařizování okolo. Pokud se ale tím vším nenecháte odradit, sama za sebe musím říct že je to zkušenost k nezaplacení. Proto také teď plánuji USA...

Vše je teď mnohem rychlejší a méně stresující. Už vím do čeho jdu a co všechno budu muset obětovat. Na druhou stranu zase vím co získám a že nic se nejí tak horké jak se to uvaří. Také jsem o pár let starší a (co je podstatné) daleko lépe mluvím anglicky. Rodiče, už si na můj poněkud akční život dá se říct zvykli a přátelé a kamarádi za mnou mohou kdykoliv zajet :) V podstatě jediné co mi tu drží jsou moji čtyřnozí miláčkové. Můj 3letý kocour a 13letá kobyla. To je asi ze všeho nejtěžší. Co s nimi? S kocourem se ještě naši vypořádají ale s koby? Tady mě čeká ještě hodně moc rozhodování a starostí ...