Drobet stěr

Tak jsem v úterý naběhla do agentury. Plná elánu a nadšení , že mám všechny podklady a papíry kompletní, jsem se dostavila na předem sjednanou schůzku. To co následovalo bylo ale horší než ledová sprcha.

Slečna mě, s úsměvem a představením se, pozvala sednout a že za chvili začneme. Ani jsem nebyla moc nervózní, už jsem tento pohovor jednou absolvovala. Asi jsem měla být! :-/ Když se slečna vrátila, měla v ruce další stoh papírů a úsměv zmizel. Už lehce strozeji se mě zeptala  zda jsem ochotná celý tento téměř dvouhodinový rozhovor vést v angličtině. Neměla jsem s tím problém. Ne do té doby než jsem uslyšela její angličtinu. Huhňala a polikala koncovky. Bájo. Díky bohu za to, že v práci jsem měla možnost komunikovat anglicky s lidmi více národností a tak mě to zase tolik nerozhodilo. Například francouzi mají podle mě hrozný přízvuk a je jim dost těžko rozumět. Pro představu tedy slečna mluvila asi jako francouz s plnou pusou, snažící se docílit amerického přízvuku. Když k tomu přidáte ještě naštvanost, znuděnost a možná i trochu arogance, voalá máme tu "ideální koordinátorku v agentuře".

Vysvětlila mi, že mě čeká další papírový maraton v podobě vyplnění všech možných formulářů (př. jak si představuji svojí budoucí rodinu, jak bych popsala sama sebe, jak bych se zachovala v různých situacích, požadavky ohledně dětí, náboženství atd.). Mnohé byly na stejném principu jako to co jsem vyplňovala na online profilu. Pak psychotest (ten jediný byl v češtině) a nakonec všemožné (kontaktní) informace na mě, mojí rodinu v případě nějakého problému, pojištění a smlouva. Během této části rozhovoru se mě 3x zeptala zda opravdu myslím vážně můj odjezd. No asi bych tu nebyla nechtít odjet, ne? Když se zeptala potřetí tak sem nabyla dojmu zda se mě spíše nechce zbavit než mě podpořit v mém snu. Dost přesvědčivou scénu ale sehrála teprve až když jsme došly na všechny ty moje podklady. Nejdříve se ji nelíbily moje reference na hlídání dětí. Tři hustě popsané řádky (ze 4 možných) jí připadaly strohé a neobjektivní. Vrátila mi je, ať prý se na to ještě podíváme, že takle to vypadá jako by mě ty lidi neměli rádi. Pochybuju, že by mi někdo napsal reference, pokud by mě neměl rád, ale budiž. Dále se jí nelibilo, že personální referenci mi psala stejná osoba jako tu o dětech. Je to moje kamarádka, neviděla jsem v tom problém a taky mi nikdo za celý měsíc komunikace neřek, že by to tak být nesmělo. I v tomhle případě jsem zatla zuby a nechám si to napsat od někoho jiného znovu.

Ve chvili kdy jsme došli ale ke kolonce "speciální požadavky/přání au-pairky, kde jsem měla uvedeno přání dostat se do Kalifornie, mít vlastní pokoj s koupelnou a bydlet někde ve městě a ne na venkově, bylo vymalováno. Slečna mě pěkně zostra ujistila, že ani jedno NENÍ MOŽNÉ. Že na požadavek lokality můžu zapomenout a na Kalifornii jak by smet. Přišla mi i docela naštvaná, že jsem si vůbec dovolila si něco přát. Vlastní pokoj prý v podmínkách je ale je jen na rodině jak bude vypadat a co v něm bude. Prý je pravidlem, že v USA bydlí aupairky ve sklepě a jediné co v pokoji mají je postel a skříň. Cože?! Nejsem náročná ale na druhou stranu  jsem člověk a jako člověk potřebuju k životu světlo. Bydlení ve sklepě si nedovedu představit.

Slečna zřejmě zaznamela můj lehce vyděšený výraz a nasadila tomu korunu v podání vysvětlení, že au-pair je od toho aby byla k dispozici,  je jen a jen na rodině jakou si vyberou aupairku a jaké budou mít nároky a že aupair vlastně nemá možnost mít nějaká přání a klást si požadavky.  Přísně mi upozornila, že odmítnout rodinu např. na základě místa bydliště je nemyslitelné a pokud bych tak učinila budu vyřazena pod pokutou z programu. No koukala jsem na ní jak tele na nová vrata a nezmohla se ani na slovo. Nakonec mi nařídila abych všude u otázek typu " Jste ochotná být v rodině jiného náboženského vyznání, jiné rasy či v neúplné rodině..." zaškrtla ANO, jelikož bych jinak vypadala jako rasista či nábožensky netaktní. A to už bylo moc i na mě. VÍM že nechci k žádným muslimům, izraelcum, turkům a podobně...a nemá to s rasismem nic společného. Prostě jen mám ráda své zvyky ať už v jídle nebo ve slavení svátků a nerada bych řešila problémy s tím spojené. Stejně tak nechci do rodiny např. vegetariánů. Neodsuzuju tento způsob stravování, ale já mám maso ráda a už vidím jak je budu prosit o koupi každého kousku zvlášť jen pro mě. Jestli vůbec bych mohla doma maso jíst. No jedna jobovka za druhou. Ke konci se mi znovu zeptala zda opravdu chci do USA odjet (už počtvrté)!

Nakonec jsem ale všechno podepsala, "milou slečnu" ujistila, že opravdu odjet CHCI! a se smíšenými pocity a i dost rozladěná jsem se měla k odchodu.

Slečna si na mě ale očividně vylila mindrák a hodlala to dotáhnout do úplného konce. Kdy mi (upozorňuji že jsme celou dobu mluvili v angličtině) při loučení řekla, že ani moje angličtina není úplně nejlepší a že si není jistá zda je to dost na aupair v USA. V tu chvili jsme měla více než chuť po ní skočit a něco jí udělat. Nemám perfektní angličtinu, už proto chci do USA.  Nezmohla jsem se však navíc než na prosté " děkuji, nashledanou" a odešla.

Ještě teď se mi při pomyšlení na celou tudle věc ježí chloupky. Jsem člověk od rány co si nenechá nic moc libit a to, že mě takovádle nádherka dokázala rozložit jak domeček z lega se mi vůbec nelíbí. :-X Doufám, jen že dál už bude jen dobře.... Podklady prý už agentuře v USA odeslala a i mým kamarádkám volali. Nezbývá než čekat...